Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Povídání o divnostech života

O jakém čase píšu? O tom čase, kdy zuří válka na Ukrajině. Kdy se dva světoví potentátí mlátí kyblíčkama na písek po hlavách. Kdy na sebe žalují a ukazují žalobným prstíčkem. To já ne, to on shodil to letadlo. To já ne, to on rozdává další kyblíčky na mlácení jiných hlav. To my ne, to oni mají víc tanků, víc vojáků, víc ropy. Píchají si do hrudi: "To my jsme morálnější. To my jsme mírotvorci." V lůně Afriky tiká časovaná bomba, ebola. Další věc, která hrozí lidem.  Po světě běhají pedofilové a vraždí malé děti. A my si stále hrajeme své vážné a nevážné hry.

Sláva, je tu podzim. Je tu konečně krásný sychravý upršený podzim. Zabedněný byt je jak tiché akvárium. Ráno si lehám v tom tichu jako velká bílá ryba do vany s levandulově vonící vodou. Nikdo mi nekontroluje varhánky na prstech, takže se namáčím v tom voňavém láku až do stádia, kdy jsem varhánkovitá a krabatá celá. Lehce voním levandulí, když se motám do maminčina županu.

Sláva, je tu babí léto. Krásné a teplé. Vzduch je vlahý. Skončily dny úmorného vedra, ve kterých se doporučovalo seniorům (a jejich starým psům) nevycházet ven. Vycházky jsou barevné. Sběrač ve mně slaví nepřetržitý svátek. Nosím si ve svém vaku domů jablíčka a ořechy sesbírané pod stromy, houby, a šípky na zimu. Večerní procházky se psem jsou loudavé a osvěžující. Procházím se po našem sídlišti, měsíc je na dosah, vzduch voní a z každého kontejneru trčí nohy sběračů pokladů. Docela vážně přemýšlím, jestli bych se někdy neměla taky nenápadně kouknout, co tam asi tak nacházejí.

Takhle zcela rozporuplně jsem se radovala z rozporuplného počasí v průběhu pěti dnů, počasí lítá jak na řetízkovém kolotoči. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. A my, lidé, pod tím kolotočem blinkáme.

 Jsem schizofrenní. Miluji slova, a ta ve mně bobtnají a vybuchují. A současně netoužím po ničem více než po tichu. Mlčet. Těch slov už bylo vyřčeno tolik. A mívají občas tak málo významu, jak moc se jim přiznává důležitosti.

 Čím častěji přemýšlím o štěstí, čím více se probírám těmi výsostnými okamžiky bezbřehého štěstí, tím více si začínám uvědomovat, jak ve skutečnosti banální byly ty chvíle. Co je učinilo v mých očích tak významnými? Začínám tušit, že to byly chvíle, kdy jsem nic nechtěla. Kdy jsem si jen uvědomovala, že Jsem. Bez ega, bez ambicí. Třeba ten okamžik, kdy jsem seděla s dcerou na houpačce. Pomalu pomaličku se houpáme a mlčíme. Chvíle v zahradní hospůdce u Labe, na půl cesty mezi Poděbrady a Nymburkem. Jedna klobáska napůl se synem. Křehká chvíle štěstí je narušena, když se syn rozlobí, že jím jako čuně, protože ohavně smíchávám hořčici s křenem. A to prosím dělám prý pravidelně. Okouzluje mě má vnučka. Teď je Emo. Učí se, jak jí sluší smutek a unylost. A mě učí malovat si řasy řasenkou. Přes veškerou snahu své učitelky stejně většinou vycházím se slušivými monokly pod očima a řasenkou rozmazanou do půlky tváří. Vypadám tak trochu jako přerostlé obstárlé Emo. Moje malé Emo touží po obojku na krk, s těmi ostny. Touží ulovit cosi aspoň vzdáleně podobného tomu, co nosí na krku Abby Sciuto z Námořní vyšetřovací služby. Zatím ji musí stačit bodlinaté náramky. Štěstím je ta chvíle kdy sedí u misky s borůvkami a nahlas říká: "Mńam." Někdy mě přepadne taková bázeň a úcta před těmi křehkými mláďaty, které jsou mým pokračováním, že sotva dýchám. Jak jsou zvláštní a krásní. A jednoho dne se ta pouta rozpadnou. Nic není věčné.

Potýkám se s tím teď, po smrti maminky. Vyklízeli jsme po ní byt, a já jsem si uvědomila, že byla tím posledním poutem, které mě drželo pohromadě s mou sestrou. A s jejími dětmi. V tom pomalu se vyprazdňujícím bytě jsem se snažila obejmout svou odmítavou sestru. S pocitem, jak nekonečně obě ztrácíme. Měla jsem pocit, že po dlouhé době něco chci. Vášnivě a silně. Se zoufalstvím a smutkem. Chci zachovat to křehké vlákno, které mě a sestru spojovalo. Zatím se sestře snažím marně už čtrnáct dní dovolat. A naučila jsem se psát esemesky.

Jednou mi kamarádka řekla, že nerada přichází o blízké lidi. Že je nešťastná, když jí mizí ze života. Často jsem nad těmi slovy přemýšlela. Moje léto bylo o rehabilitaci s bolavými kostmi. Léto bylo o velké samotě. Taky jsem držela v tom létě 21denní půst. Bylo to silné. Bylo to trápení, radost, blízkost s Bohem. Prosila jsem o radu. Pochopila jsem, že v životě opravdu nemá majetek žádný význam. Stejně to skončí tím, že mé děti budou jednoho dne sedět nešťastně v mém bytě a přemýšlet, odkud začít věci vyhazovat.

Byt se pomalu vyprázdnil. Když jsem naposled vycházela ze dveří maminčina bytu, tiše jsem k nim šeptla: „Ahoj, mami.“

 Šeptám: Ahoj, mami, ahoj, mí ztracení blízcí. Někdy zase. Někdy brzy.   

I.                                          

V tom dávném procesí

ke kapli na kopci

modlitbu zapomněli

 o střechu nad zvonem

o kabát svatému

 

voda a vítr,  mech

pustoší víru těch

co k víře nedospěli.

 

 

 

II.

Zakloníš hlavu

to nad hlavou ti zakřičí

divoké labutě

 

brzy už jinovatka

sevře boky země

 

nastal čas odletět

 

 

Autor: Božena Mokrošová | sobota 13.9.2014 1:50 | karma článku: 12,87 | přečteno: 258x
  • Další články autora

Božena Mokrošová

Sedím v popelu jako Job

V životě jsem napsala tolik slov, že cítím nechuť přidávat k nim jakákoliv další. Trvá to už pár roků. Ale koneckonců, cítívám nechuť ke spoustě jiných věcí, které jsem dříve měla ráda.

25.9.2016 v 13:01 | Karma: 15,08 | Přečteno: 273x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

Také taková je naše láska

Holčička měla svátek. Dostala ode mě pastelky a skicák. Celé dopoledne na té malebné zahradě u dřevěného stolu kreslila. Malovala princezny. A taky kočku. Kočka stála na zadních nohách, taková Felis catus erectus,,,

6.9.2016 v 9:07 | Karma: 15,05 | Přečteno: 484x | Diskuse| Osobní

Božena Mokrošová

Listy zadumané

Statek v té malebné vesničce uprostřed Čech pomalu osiřel. Zemřel ten, kdo tomu dával duši, utekla žena s dětmi, kočky se rozutekly, stará fenka umřela steskem. Truhlíky s afrikány vyschly. Houpačka zrezivěla. Nikdo neseká trávu na zahradě a na zborceném sušáku na prádlo visí zapomenutá ponožka. Propláchlá mnoha dešti.

22.11.2014 v 12:29 | Karma: 11,21 | Přečteno: 287x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

List z černého zápisníku

Jsou prázdniny a moje milovaná neteř je vážně nemocná. A lituje svou třináctiletou dcerku. Protože jí matčina nemoc zkazila prázdniny. Maminka se dcerce nemůže věnovat, jak je zvyklá. A já jsem si vzpomněla na naše prázdniny. Já si je užívala, a se mnou všechny děti z okolí. Rodiče v práci a děti s klíčem na krku. Neznám nic úžasnějšího. Sociálka buď neexistovala, nebo řešila něco jiného. Nějak se pořád hemžilo na dvorku plno dětí, bez dohledu..

31.7.2014 v 18:55 | Karma: 11,65 | Přečteno: 332x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

List mým ztraceným blízkým

Zemřela maminka. A já jsem se rozběhla. Nějak jako Forest Gump. Skoro tak nějak. Ve skutečnosti po důchodcovsku, takže jsem se vlastně šourala. Ale šourání vypadalo, že se nikdy nezastavím. Musela jsem zabývat něčím jiným, než je přemýšlení. Unavovala jsem se chůzí. Málo jsem plakala. Všechno v životě je nějak jinak, než jsem si myslela. I ty slzy a smutek přicházejí nějak jinak, než jsem očekávala. V šourání mě zastavila mě sestra. Ta, co jsem ji chtěla prodat do Egypta do otroctví jako biblického Josefa. Po čtyřech letech svárlivosti, projevované tichem a ignorací. Sedíme u jednoho stolu na její chatě, kterou jí maminka darovala, a bojujeme s archetypem, kterému ona podlehla. Dobrá a zlá dcera. Já jsem ta zlá dcera. Nevím, kdy jsem byla pasována do téhle role. Já totiž byla tuze hodná holčička, vážně.

24.7.2014 v 8:00 | Karma: 11,31 | Přečteno: 472x | Diskuse| Osobní

Božena Mokrošová

V domě řádila smrt

Po dlouhé době jsem dnes měla nasazeny sluneční brýle. To aby nebylo vidět ty ubulený voči.

1.5.2014 v 23:39 | Karma: 12,07 | Přečteno: 581x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

Malý detektivní příběh

Kdykoliv se podívám na svůj blog, po počátečním pravidelném leknutí se pokaždém znovu zadumám nad svou fotografií na blogu. Suše konstatuji, že žádná krasavice přenáramná tedy nejsem. Ale když už je v pravidlech iDNESu, že na blogu musí být fotografie s obličejem, vytáhla jsem zvětšením ten ksicht z jedné fotky. Na originální fotografii je nás více, i mne je tam více, mám dokonce tělo a ruce a nohy, a je tam více plenéru. Čímž se trochu pozornost odvrátí od obličeje. S trochou nadsázky se dá říct, že na originálu mi to vcelku sluší. Když nejsem tolik vidět. Zvláštní náhodou je to foceno na židovském hřbitově. No tak co, říkám si, když zhodnotím ten svůj ksicht. Aspoň se neschovávám do šera až skoro tmy, nepřikrývám ten ksicht vlasy, nejsem tak úplně rozmazaná (bohužel, některé vady pleti by make-up z mlhy mohl milosrdně skrýt). Taky bych mohla mít třeba na hlavě cihlu, jak radil vodník Čochtan v úžasném muzikálu Divotvorný hrnec. Ale nic z toho na fotografii není. Ten obličej je zcela nahý. Zrovna jako to, co píšu, píšu pod svým jménem.

17.4.2014 v 9:10 | Karma: 8,79 | Přečteno: 386x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

O hledání lásky

Za onoho času bylo nebylo, nevím. Neúnavní Tyltyl s Mytylou hledáme lásku. A zatím už, co vás vede, ona, neznámá, dávno pradávno odlétla na jezera dalekého nebe. Poslední dobou, když jdu spát, už v té chvíli se začínám těšit na ráno.Je to takový natěšený pocit, jaký známe z dětství. Tehdy, když začínaly prázdniny a každý den se jevil jako malovaný. Tehdy, kdy o prázdninách nikdy nepršelo. A když už náhodou pršelo, existovaly tlusté krásné voňavé knížky, které byly k neučtení. Už dlouho jsem tyhle pocity nezažívala. Jednou z výhod mého důchodcovství je možnost řídit svůj čas. Mé ranní čtení bible, modlitby, meditování. Tiché a klidné posezení u čaje, se psem, který mě pozoruje z našeho pelíšku. (Ehm, pardon, z tvého pelíšku, Pse). Dochrupává poslední chvilky, než vyrazíme na procházku.

15.4.2014 v 8:06 | Karma: 8,16 | Přečteno: 202x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

O pádech pyšných měst.

Jednou jsme se já, syn a pes na svých toulkách dostali do mrtvého města. Město, sevřené těžními věžemi. Historické. Chodili jsme po schůdcích k domům, po ulicích, po chodnících. Jenom ty domy tam nebyly. Byl podvečer a bylo sychravo. Po velmi výstavném náměstí nepřeběhla ani kočka. Pusto. Město tam zachovalo svou radnici. Ale večer už tam nebyla ani jedna úřednická noha. V půlce kopce kraloval pyšný krásný katolický kostel. Ale farníci byli odstěhováni o několik kilometrů dál. Do nového betonového města. Tam, kde se poddolovaná půda ještě nechvěla. Šli jsme jedinou zachovalou ulicí kolem bývalé špitálnické zahrady, do kopce, kterému se říká Cingrův. Na něm stojí další výstavní kostel, pro změnu evangelický. Chodník k němu od radnice se drolil. Kolem náletové plevelné stromy. Bodláčí. Nestal už tam jediný dům. Jen se občas někde daly vidět základy domů. A do toho kopce pomalu, pomaličku, jel čistící vůz. A tu prázdnou silnici od nikde do nikam kropil vodou a čistil.

11.3.2014 v 17:44 | Karma: 10,71 | Přečteno: 334x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

Ne, paní, ty hnědé boty ze skříně nepotřebujete. Stačí vám bačkory

Takhle odváželi maminku do nemocnice. Zarputilá maminka, se kterou jsem zvládla hygienu, převlečení "do pěkného", zabalení kabel, kabelky, igelitky s léky. Na závěr se dožadovala svých bot a svého kabátu. Toho cejchu důstojnosti a potvrzení toho, že je ještě člověk. To je zbytečné, rozhodla osádka sanitního vozu. Stejně je ležák, a tak bude při čekání na kontroly před přijetím stejně ležet na lehátku. A k tomu jí stačí bačkory a župan. Taky odmítli převážet její sbalené kabely. "Paní, ty věci si tady nechte, my vám je tam hlídat nebudeme, to chvíli potrvá, než vás vyšetří a uloží na pokoj." Nejspíš ty kabely s léky, županem, osobními věcmi měly za ní docupitat samy. Nejdřív by si ale musely zavolat, jestli už můžou přijít.

10.3.2014 v 8:00 | Karma: 18,62 | Přečteno: 801x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

Jakpak se dnes u nás žije?

Češi žijí olympiádou. Máme první zlatou medaili. Sympatická živelná Samková s namalovaným knírkem se setkala se svým idolem Jágrem. Na Moravě prý na potkání fackujeme toho, kdo je drzý. Tvrdí to snowbordistka Pančochová. Vyhrožuje fackami bulváru zastoupenému Novotným. Na zimních olympijských hrách je nezvyklé teplo. Teď tam prší. Z lyží padá voda. Na TV Nova sdělili pikantní informaci, že každý olympionik obdržel v průměru třicet pět kondomů. Netuším, jak s tou informací naložit.

18.2.2014 v 11:33 | Karma: 14,70 | Přečteno: 631x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

Jakpak je dnes u nás doma?

Tak co hýbe tiskem? V Dánsku utratili zdravé žirafí mládě. Před očima návštěvníků žirafku rozporcovali a vhodili jako potravu lvům a tygrům. Prý by bylo šílené tohle MASO nevyužít. Pravil nejspíš šílený vědecký ředitel ZOO. Poprava se konala i před očima dětí. Kdoví, zda nějaký podobný zážitek v dětství neovlivnil adolescentní Dány, kteří se k nám do Prahy přijíždějí opít a dělat ostudu Opít se jako..., no jako ti přísloveční Dánové.

12.2.2014 v 12:01 | Karma: 9,71 | Přečteno: 514x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

O miliónech koťátek, jogurtů a o tom, jak člověk chodí na písničku

Holčička se shlédla ve slově milión, a milión bylo všeho, když jsem dávala do košíku tři jogurty, volala nadšeně, že máme milión jogurtů, a dodávala, že ona tu "dobrou mámu" má ráda, a holčička vtipně pochopila vtip toho dotazu, jestli má ráda "dobrou mámu", protože vyvřiskovala, že má ráda "dobrou mámu" a nakonec tiše dodala, že i svoji mámu... milión mají doma koťátek, to ta jejich stará kočka porodila tolik koťat, a děda, ten, co jí dává na zmrzlinu, a ten, co mluví tak, že to malé holčičky nemají opakovat, je chce rozdávat, vykládala holčička, a je nesmírně zábavné to spojení, toho, co vyposlechla od dospělých, a toho, co si dodává vlastním rozoumkem.

6.2.2014 v 11:21 | Karma: 9,18 | Přečteno: 274x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

Psí Jekyll a Hyde

Onehdy jsem byla s Čoklem na výletě. Když to takhle napíšu, je to známka toho, že je zle. Pro Psa. A koneckonců je zle i se mnou.

23.1.2014 v 14:58 | Karma: 12,59 | Přečteno: 508x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

Jak se hraje na radostné bahnění

V poledne se ze školy vyhrnuly menší děti. Zkracovaly si cestu přes blátivou pěšinku vedoucí přes trávník. Jedno z děvčátek jásalo: "Pojďme si užít bahnění."

20.1.2014 v 14:04 | Karma: 8,24 | Přečteno: 310x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

Pustila jsem si ranní mlhu do bytu

Otevřela jsem okno a pustila si ranní mlhu do bytu. Zalila jsem kytky a začala uklízet nepořádek vzniklý mým včerejším uklízením. Čistím si byt. Lidé, kteří nejsou sběratelé, by asi sotva uvěřili, co si taková babča schovává. Hromady divadelních lístků, programů koncertů, vstupenek do kina. Staré programy. Staré plánovací kalendáře. Staré dopisy. Některým z nich je více než padesát let. Třeba dopis od Hajaji, kde se mi pan Brodský jako Hajaja podepsal a napsal mi, že jsem určitě hodná jiskřička.

18.1.2014 v 15:24 | Karma: 13,19 | Přečteno: 358x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

O úplňku, pokoře, paní Čáslavské a přimrzlém třínohém psovi

Paní Čáslavská se v odmítla na protest proti prezidentu Zemanovi zúčastnit nominace olympioniků. Vždycky jsem si té dámy vážila. Pamatuji dobu kolem roku 1968, kdy ji milovali úplně všichni.

14.1.2014 v 8:05 | Karma: 27,80 | Přečteno: 1945x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

Moje velké i malé tajnosti

Naše sídliště se jmenuje 2. etapa. Máma říká holkám v práci, že tu je fajn. Já se vždycky chechtám těm holkám, ale tak, aby to máma neviděla. Protože to žádný holky nejsou, jen staré ženské, co je jim nejmíň třicet roků. Tajné chechtání, aby ho nikdo neviděl, je hrozně těžké. Ale já už to mám natrénované.

13.1.2014 v 9:07 | Karma: 11,94 | Přečteno: 473x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

Jarní rozčepejřené povídání

Nedivím se, že příroda jančí, rozkvétá, raší, bublá, zelená se. Vždyť tohle počasí by zmátlo i člověka. Například já, vyrážím ven v rozepnutém kabátě a s holým krkem. Nadechuji se zhluboka čepejřím se a chce se mi šmejdit po světě. Vždyť přece to jaro, cítíte? A o ten slepičí krok je venku opravdu déle světlo.

9.1.2014 v 7:48 | Karma: 6,63 | Přečteno: 194x | Diskuse| Ostatní

Božena Mokrošová

Jak se hraje hra na "Chytí Kluk své dolmuši?"

Dnes mě Kluk při cvičení Pěti Tibeťanů neviděl, proto nic neřekl. Ale v pátek řekl: "Ježíšmarjá," a k psovi ucedil: "Panička nás straší, že?"

7.1.2014 v 15:06 | Karma: 9,45 | Přečteno: 589x | Diskuse| Ostatní
  • Počet článků 30
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 522x
Blog je sebeobnažování. Bojím se toho.

Seznam rubrik