Pátek 30. října 2020, svátek má Tadeáš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 30. října 2020 Tadeáš

Sedím v popelu jako Job

25. 09. 2016 13:01:38
V životě jsem napsala tolik slov, že cítím nechuť přidávat k nim jakákoliv další. Trvá to už pár roků. Ale koneckonců, cítívám nechuť ke spoustě jiných věcí, které jsem dříve měla ráda.

Prolog

Včera se mi stala dost děsivá historka. Šla jsem se psem domů z nákupu. Dvě psí konzervy v akci a jedna kobliha pro mě. V ruce jsem držela klíče a dmula jsem se pýchou, jak jsem metodická, prozřetelná a soustředěná. Že dnes nebudu lovit klíče odněkud ze dna tašky. A odedneška už nikdy. Už žádné potupné vytahování všeho, co v tašce nosím a občasný stud za to, co v ní nosím. A tak jsem se systematicky a soustředěně vrhla ke vchodovým dveřím, v ruce čipový žeton jako meč. A okamžitě mě zaplavil totální zmatek. Já jsem zapomněla, kam mám čip přiložit. Postupně jsem přikládala čip na různá místa kolem zvonků. Pak jsem s ním šermovala v okolí zámku ve dveřích. Uklidňovala jsem se. „Klid, nezmatkuj, máš přece klíč, tak si otevřeš.“ Ale neotevřela. Ani tím klíčem. Během mého souboje s dveřmi a čipem vyšla ze dveří nějaká moje sousedka. A zatarasila vchod, abych nemohla vstoupit. Zazvoňte si na toho, ke komu jdete, žádala mě. „Ale já tu bydlím“, tvrdila jsem. Oznámila jsem téhle policistce v civilu, ve kterém patře bydlím, jak se jmenuji, mezitím se k téhle obránkyni neposkvrněného vchodu přidala nějaká další moje sousedka, zřejmě členka uličního výboru. A ta mě taky neznala. Zkusila jsem drzé čelo neboli být asertivní. A že já je taky neznám (tak cože se poflakují v mém domě.) Celou dobu jsem měla nasazený přihlouplý úsměv. Zkrátím to. Když mě babizny vyšťouchaly zpod dveřní stříšky, zmateně jsem se rozhlédla, a zjistila jsem, že vchod s mým bytem a s mými dveřmi, ke kterým pasuje čip, a s mými pravými sousedkami, je hned vedle.

A strach z toho, že ze mě bude dementní stará paní, mě přinutil znovu začít psát. Aby ta má historie nezůstala zamlčená.

Jak se kouše do žáby

Celý den se toho bojím. Je to jako kousnout do žáby. Do kyselého jablka. Protože vůbec netuším, jak to dopadne. Bojím se. A nevím, do kterých krabic házet své strachy. Aby se v nich přebíral někdo jiný. Třeba Bůh. Je to ryze animální strach. Strach prvního člověka vyhoštěného z tlupy. Jakou vnitřní sílu musel mít takový pračlověk k tomu, aby přežil?

Zamysli se nad sebou, řekl mi syn mravokárně. Zamysli se, proč ti všechny tvoje děti vyčítají totéž. Mýlí se v klasifikaci zloby. Každé mé dítě si projektuje vlastní zášť. Vlastní výčitky vůči mně jako matce. Syna pohlcuji lidsky. Nedávám mu prostor dýchat. Uzurpuji si ho. Taky hnusně jím a mluvím s plnou pusou. A vlastně vůbec bych neměla mluvit. Aspoň při jídle. I kdyby ta záležitost na talíři, která si zasluhuje posvátné mlčení, měl být gothaj s cibulí. Asi bych souhlasila. Kdyby čas, který spolu strávíme, nečinil v roce asi tak 150 hodin a vzdálenost mezi námi nebyla přes 300 kilometrů. Dcery, tam je to daleko komplikovanější a více se bojím. Převážně se mi vyčítá to, co mi vyčítala tchyně, bývalý manžel a jeho žena, a jakými jedy a nesmysly krmili uší mých dcer v těch letech, kdy u nich žily. A pro mě samotnou jsou některé historky překvapující, pohoršující a hlavně nové. A bojím se, že je nebudu nikdy všechny znát a nebudu mít příležitost ani s k nim přiznat, ani je vyvrátit.

Ležím v rohu jeskyně, daleko od plápolajícího ohně. A bojím se, že už nikdy nebudu přijata zpět do tlupy. Tak jako už nikdy neporodím děti s plavými či zrzavými vlásky. A mé viny se nabalují jako hovniválova kulička, a není síla, která by je odstranila.

Často myslím na paní Michalákovou a její norské děti. I kdyby jí děti vrátili, nikdy nevyhraje. Jejich duše budou navždy otráveny, i kdyby sebečastěji říkaly, že svou matku milují. Stále a nesmazatelně bude v jejich mysli vryto například to, že je matka týrala ve sklepě. Ačkoliv prokazatelně žádný sklep neměla.

Reminiscence

Je mi šest nebo sedm roků. Jsme se školou na pravidelné prohlídce u zubařky. Asi jsem největší zbabělec, protože mě paní doktorka pasuje na její sestřičku. Během prohlídky nahlížím do úst všech svých spolužáků. Ne, že bych se bála méně. Přesto i já nakonec dostanu svůj obrázek. Vzpomněla jsem si na to, když si mi dcera stěžovala, že ji její mnohaletý zubař i s dětmi vyřadil z evidence. Dcera odmítla rovnátka pro syna a všechna ta drahá vyšetření s tím související. Navíc jí velmi tvrdě sdělil, že lituje, že nežijí v Norsku, protože by ji nahlásil na sociálku, aby jí kvůli nedostatečné zubní hygieně odebrali děti. Takže božská zneuctěná matka složitě hledá, kde budou ošetřovat její dětí se zuby příliš ušmudlanými na noblesního lékaře pro bohaté. Ctěnému panu zubaři bych odebrala ne děti, ale licenci.

Intermezzo

Ráno nádherné chladno. Z domu vyběhla malá Karolínka v puntíkatých lehounkých šatičkách, s batůžkem na zádech. Brrrr, to je zima, začala běhat do kolečka. Maminka trochu hartusí, jak už tak uspěchané maminky hartusívají. Zase bude přece teplo. Ale Karolínka si svou etudu na zimu a zmrzlou holčičku chtěla užít, choulila se do klubíčka, drkotala zuby, dočista že by mohla z fleku hrát ve filmu o Amundsenově polární výpravě. A pak ta puntíkatá postavička radostně odskotačila s maminkou do školky. Reklama na to, že ať je, jak je, je to prostě prima.

Epilog

Dcera věší na šňůry první várku vypraného prádla. Pere prádlo pro svého tchána, tomu, který jí nahradil otce, „taťkovi“. Když odcházím, nakládá právě další várku do pračky. Tomu muži, který se propadá někam do hlubin svého vědomí, a dnes ho zmateného odvezli do nemocnice. Udělat něco praktického, když nemůžeme pomoci jinak, to děláme my ženy ve smutku. A tak dcera pere. A starý muž v tu dobu v nemocnici umírá.

A já... já celý den prožívám své strachy. Bojím se. Sedím jak ten Job v popelu a škrábu se střepem. Jsem vyhoštěná z tlupy, nečistá. Ale ono všechno jednou pomine. A Bůh ví o nás vše.

Autor: Božena Mokrošová | neděle 25.9.2016 13:01 | karma článku: 14.80 | přečteno: 268x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

David Dvořák

K aktuálnímu řezání hlav ve Francii

Ve Francii se v krátké době poroučela k zemi další hlava nemuslima. Kdyby to nebylo tak vážné, tak by šlo označit za dobrý vtip slova, že motiv je nejasný ...

29.10.2020 v 20:20 | Karma článku: 36.19 | Přečteno: 912 | Diskuse

František Skopal

Migrace a práce v zahraničí má značná duchovní negativa

V současném, absolutním odtržení lidstva od přirozené podstaty fungování universa, nejsme již téměř schopni zdravě uvažovat ani o těch nejzákladnějších souvislostech, týkajících se skutečné kvality našeho života na zemi.

29.10.2020 v 15:54 | Karma článku: 13.28 | Přečteno: 292 | Diskuse

Jan Pražák

Smíchu je nám třeba vždy a v dnešní době zvlášť

Tentokrát byla ta pokladní nějaká divná. Znala jsem ji jako vždy vkusně upravenou ženu s dobrou náladou, která bušila do klávesnice rychlostí blesku a přes čárové kódy lítala se zbožím tak svižně, že jsem si ho ani nestíhala brát.

29.10.2020 v 14:40 | Karma článku: 23.97 | Přečteno: 469 | Diskuse

Filip Fuchs

Ministr zdravotnictví musí jít za všech okolností příkladem. Přes to zkrátka nejede vlak!

"Hele, sorry jako, nebudeme to spolu zbytečně protahovat, je ti asi jasné, že nemám jinou možnost, než tě zkrátka vyměnit, odvolat. Jakkoliv vím, že tě lidi mají rádi a i po odborné stránce si vedeš skvěle, na jedničku."

29.10.2020 v 13:13 | Karma článku: 23.66 | Přečteno: 1457 | Diskuse

Martin Faltýn

Jak se máte v Lockdownu?

Přípomíná mi to název rozhlasového seriálu Jak se máte Vondrovi, ale spíše seriál Panství Downton a nebo Vraždy v Midsomeru. Prostě něco takového britského nóbl a ne prozaicky českého, co všichni žijeme. Leč.

29.10.2020 v 13:06 | Karma článku: 8.95 | Přečteno: 309 | Diskuse
Počet článků 30 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 521
Blog je sebeobnažování. Bojím se toho.

Najdete na iDNES.cz