Pátek 30. října 2020, svátek má Tadeáš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 30. října 2020 Tadeáš

Také taková je naše láska

6. 09. 2016 9:07:25
Holčička měla svátek. Dostala ode mě pastelky a skicák. Celé dopoledne na té malebné zahradě u dřevěného stolu kreslila. Malovala princezny. A taky kočku. Kočka stála na zadních nohách, taková Felis catus erectus,,,

O lhářích

Vzpomněla jsem si na hádanku o dvou vesnicích, v jedné žili jen lidé, kteří stále lhali, a v té druhé byli lidé stále pravdomluvní. Matně si vzpomínám, že hadač měl za úkol rozlišit, která vesnice lže a která mluví pravdu a měl na to omezený počet otázek. A na mysl mi přišla má sestra. Napadlo mě, že pokud jedna z nás mluví jen pravdu a druhá stále lže, jestli by hadači poznali, která z nás je ta pravdivá a která lže. Jenomže v životě to bývá tak, že všichni víceméně mluvíme pravdu a všichni tak trochu lžeme.

Psí boudičky

Panelákové domy jsou plné psích boudiček. Psích domovů. Psí kříženec Kačenka se děsí bouřek. Při venčení, v meziobdobí mezi dvěma bouřkami, bojovala s touhou následovat svou paničku a ještě silnější nutností dostat se do své boudičky, domů, do bezpečí. Majitelka pejska, starší Romka, chtěla radu, jestli jí nemá dát nějaký uklidňující lék. Můj pejsek se bouřek naštěstí nebojí. Ale stejné problémy řešíme kvůli dělobuchům a rachejtlím a podobným výtržnostem. V tomto okamžiku jsem narazila na jazykovou bariéru. Romka byla pocitově i jazykově zakotvena v přítomnosti. Nebylo ji jasné, proč do tématu letních bouřek míchám silvestrovské rachoty. Při sebevětší snaze je zakomponovat do přítomnosti se jí to nedařilo. Nejdřív jsem myslela, že mluvím příliš komplikovaně, barvitě, rozvitě. Snažila jsem se věty zjednodušit a snažila se ostříhat všech ne příliš běžně používaných slov. Náš rozhovor se stejně pomalu rozpliznul do ztracena. Vzpomněla jsem si na jednu krásnou Romku z dávné minulosti mého života. Poprvé v životě jsem potkala absolutní analfabetku. A ta krásná mladá Romka o mně, ženě slova, prohlásila, že jsem úplně blbá. A já už tenkrát tušila, že je to pravda. Měla jsem té starší Romce jednoduše říct, ať si uklidňující lék vezme sama a Kačku ničím necpe. Protože voříšek Kačka, urputně utíkající ke své boudičce, byl v celém tom příběhu nejdojemnější.

Kafe do maminky

Vytáhla jsem z kredence hrnek. S růžičkami a s nápisem Maminka. Myslím, že tyhle hrníčky jsou v mnoha domácnostech. V jednom exempláři, protože víc maminek se většinou v domácnosti nevyskytuje. Vždycky, když mi do ruky ráno padne tento hrníček, trochu mě zabolí srdce. Steskem po blízkosti. Smutkem ze ztráty lidských rituálů. A vzpomenu si na volání z kuchyně: „Do čeho chceš kafe?“ A já odpovídám: „Do maminky“. Vytáhla jsem si tedy i dnes z kredence kytičkovaný hrnek a tiše si zašeptala: „Správně, chci kafe do maminky.“

Také taková je láska k těm, jež milujeme:
že napsal několik vroucích slov své matce,
a třebaže dobře věděl, že je slepá,
řekl jí: "Tady máš a čti!" Vladimír Holan

Tahle báseň se dlouhá léta prolíná mým životem. Vždycky jsem to vnímala, že té krutosti se dopouští jiní. To oni, to on. Dnes při ranním rozjímaní mě napadlo, že vlastně to já. To my, všichni. Dáváme nepotřebné dary, nedáváme dary. Všechno hodnotíme jen přes svou vlastní malichernost a malost a slepotu. A proto nedostáváme, co potřebujeme. A taky to nedáváme.

Felis catus erectus (Osm roků stará vzpomínka)

Holčička měla svátek. Dostala ode mě pastelky a skicák. Celé dopoledne na té malebné zahradě u dřevěného stolu kreslila. Malovala princezny. A taky kočku. Kočka stála na zadních nohách, taková Felis catus erectus, mezi nohama ji bimbal ocásek, kterým zametala zem. Dcera pohlédla na namalovanou kočku a káravě se zeptala, odkdy kočka stojí na zadních. Holčička obhlídla zvířectvo kolem sebe, čtyři psy, kočky, holuby, jiřičky, slepice, perličky, chlapečka. A pak si prohlídla svůj obrázek. "Je to pes," odpověděla radikálně. Náš Pes stál na zadních, předními tlapami se opíral o lavici, a lačně zíral na dobroty na stole.

Byla tam grilovaná kuřátka a grilované párečky, byly tam výborné těstoviny se špenátem, byla tam jen lehounce prohřátá zeleninka, tak, aby neztratila lesk, byl tam celý truhlíček s bazalkou a pažitkou a petrželkou. Děti se různě patlaly čokoládkami. A pak se koupaly ve vaničce, ten den ještě svítilo sluníčko. Psi rozvážně kráčeli v bazéně, kde je zatím vody na dně. Houpala jsem se na houpačce s Holčičkou, která se mi zavrtávala pod paži mokrou hlavičkou. Obě jsme lehce klimbaly. Točila se mi hlava. Jen tak.

Zpívaly jsme si s Holkou Krylovy písničky. Občas sprchlo. Schovávaly jsme do okna prádlo ze sušáku a vypraný koberec. Abychom je zase věšely a rozbalovaly.

Holčička si strhla puchýř. Držela jsem jí nad bolístkou ruku a zaklínala jsem: Jdi pryč, jdi pryč, jdi pryč. Odešla. Ta bolest. Kdyby tak existoval jednoduchý recept na všechny smutky.

Ještě pořád sedí postarší žena ráno v křesle, objímá se kolem ramen, a říká si, že se má ráda. Už u toho bulí.

Zemřela Věra Čáslavská

Milovali jsme ji, ti, kteří prožili rok 1968, kteří jsme prožili tu emotivní a napjatou dobu. Naše hrdinka Věra Čáslavská. Naše hrdinka... naše hrdinka... A tak jsme stárli. Zanícení oné doby bylo přetlumočeno a vysvětleno. Co bylo nadějí, stalo se naivní bláhovostí. Hrdinka se náhle jevila pošetilou. V mých očích. Rozděleni tou „láskou, která musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Náhle rozděleni jiným vnímáním světa. Náhle jsme sdíleli každý z nás jiné hrdiny a antihrdiny. A všechno pomine. Zemřela paní Čáslavská. Zabolelo mě z té zprávy u srdce.

Den, kdy se zdánlivě nic nestalo

Tiché víkendové ráno na sídlišti. Z jednoho přízemního bytu se ozývají zvuky milostného zápolení. A Letní ulicí projíždí pomalu pohřební vůz.

Autor: Božena Mokrošová | úterý 6.9.2016 9:07 | karma článku: 15.05 | přečteno: 482x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Martin Faltýn

Historie jedné krabice a něco navíc

Znáte to, v každé rodině jsou nějaké krabice. Obsahují rodinná tajemství a nebo zbytečnosti, které je líto vyhodit. Tak se mezi rodinnými pamětihodnostmi zachovala i krabice s vyobrazením Stephans dómu ve Vídni a s nápisem Manner.

29.10.2020 v 12:04 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 59 | Diskuse

Brigita Tóthová

Mizející světy

Pokaždé, když odemykám, ještě téměř ve tmě velké dveře u hlavního vchodu pod schody, jsem zvědavá. Zvědavá, co mi dnešní den s ní přinese. Co ještě umí a co už zapomíná, co nezvládne a v čem se naopak zlepšila. Opravdu zlepšila?

28.10.2020 v 7:44 | Karma článku: 24.07 | Přečteno: 369 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Cesta na zahradu přes dva parky

Na zahradu to máme asi dva kilometry od domova, chodíme tam pěšky, nebo jezdíme na kole, občas autem, když je potřeba něco odvést či přivést, co je příliš těžké do baťůžku nebo do tašky.

27.10.2020 v 14:18 | Karma článku: 8.87 | Přečteno: 202 | Diskuse

Jan Fikáček

Jak kamaráda seznámit s Václavem Havlem

Mám rád malé rošťárny, a tak jsem se jednou s kamarádem vsadil o prachy, že ho seznámím s Václavem Havlem. Hrozně se divil, že ho znám, nač jsem nereagoval, protože jsem Havla nikdy osobně neviděl. Ale sázku jsem nakonec vyhrál.

27.10.2020 v 9:07 | Karma článku: 28.49 | Přečteno: 938 | Diskuse

Petr Forejtek

Doba ledová

Proběhlo titulky, že jsme v HDP na hlavu porazili Japonsko. A Švýcarsko, jen hned nevím, kdo komu víc dýchá koviry na záda. Zlí jazykové tvrdí, že kovid byl vytvořen jako novodobé hospodářské kladivo na proletáře... nevím, nevím.

26.10.2020 v 9:41 | Karma článku: 7.27 | Přečteno: 175 | Diskuse
Počet článků 30 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 521
Blog je sebeobnažování. Bojím se toho.

Najdete na iDNES.cz