Moje velké i malé tajnosti

Naše sídliště se jmenuje 2. etapa. Máma říká holkám v práci, že tu je fajn. Já se vždycky chechtám těm holkám, ale tak, aby to máma neviděla. Protože to žádný holky nejsou, jen staré ženské, co je jim nejmíň třicet roků.  Tajné chechtání, aby ho nikdo neviděl, je hrozně těžké. Ale já už to mám natrénované.

Na radnici prý našemu sídlišti prý říkají odloučená loklita. Je to přívětivé místo k bydlení, plné zeleně, stromů. Píšou o tom v příručce o městě a těch loklitách. Taky tu máme plnou občanskou vybavenost, to píšou taky v takové té zelené příručce, co měli všichni občané ve schránkách. Což prý znamená, že tu máme dvě školy, dvě školky, knihovnu, kam si chodím půjčovat knížky o upírech, a kde budu pracovat, až vyrostu. A pak všechny knížky o upírech budu číst úplně první. Táta taky nadával, že místo, aby tiskli na radnici takový předražený brak na křídovém papíře, že měli raději přispět hokejovému týmu. Ale táta nadává tak trochu potichu. Ne, jako máma. Když nadává máma, zavírám tajně okno. Aby to máma neviděla, a aby ten řev neslyšeli kluci. Hlavně Honza. Zavírat tajně okno je taky těžké.

Máme tu malinkatou poštu. Má otevřeno jen asi tak 5 hodin denně, a stojí tam proto vždycky plno lidí. Trošku to tam smrdí.  

Taky tu jsou tři velikánské obchody. A taky hodně večerek. Pro boty, kalhoty, tričko si musím s mámou zajet do města. Mně by tedy stačilo tričko nebo kalhoty od vietnamských prodejců. Protože když lezu přes plot a roztrhám  ty kalhoty, tak máma si vzdychne a jen řekne, že to je ten vietnamský šunt, a většinou nedostanu pohlavek. Ty vietnamské obchody tu máme taky dva. A mámě většinou neříkám, jak jsem si udělala ten trhanec na tričku. Protože to je taky tajný, to je přece jasný. To vám řekne každý děcko.

V parku teče strouha, a v té, když se jednou vykoupal náš pes, tak hrozně smrděl, a byl celý černý a mastný a máma ho nejdřív nepoznala a chtěla ho vyhnat ven. Jenomže pak na konci vodítka poznala mě, a tak už ho nevyhnala. Jen jsem já dostala pohlavek. Jako bych se v té strouze koupala já.  Pak mamka musela dlouho toho psa umývat našim drahým šamponem a celou dobu u toho nadávala. Potom už pes smrděl méně, a máma mu od té doby občas říká Azurite. A ten šampón stejně nebyl úplně nejdražší, tak co.

V tom parku máme železné lavičky, protože ty velké děti, co už můžou být venku i večer, dřevěné lavičky úplně rozlámaly. Už se taky těším, až budu tak velká, a že budu v partě, a budu pokřikovat na jiné malé děti pičo, pičo. Možná taky rozlámu lavičku. Nebo budu dělat něco jinýho fajnovýho, co ty děti dělaj.  A hulákat. Jako paviáni. To říká táta. Vždycky řekne, že ty děcka v tom parku vřískají jak paviáni. Tajně to zkouším, když nikdo není doma. Je to zábava, vřískat jako pavián. Jednou jsem zkoušela vřískat jako pavián v autě, když jsme jeli k babičce, a dostala jsem pohlavek. Od mámy. Prý ječím jak blázen. Možná máma neví, jak vřískají paviáni, proto to vřískání nepoznala. Náhodou se mi to vřískání v autě hodně povedlo.

Tak ještě, jedno náměstí tu taky je, kde o Vánocích svítí vánoční strom.  Někteří kluci házejí kameny na ozdoby. Máme se tu prostě dobře. Taky, že jsme ta odloučená loklita, a že tu máme romy, nám tu sázejí hezké stromky, a na každém dvorku je krásné dětské hřiště z peněz té evropské unie. Já tedy nevím, jak to funguje, ale máma říká, že my do té evropské unie dáváme hodně peněz a oni nám za to pak trochu vrátí. Já nevím, proč se to mámě nelíbí, když to taky tak dělá. Že jí táta dá celou vejplatu, a ona mu trochu vrátí. A ještě víc trochu dá mně jako kapesné. Ale když s tátou zlobíme, tak nám to zase vezme. Ale o penězích se prý nemluví na veřejnosti, říká máma, jak to doma máme s rozdělováním taky ne, že je to tajné. Tahle tajnost mě tedy moc nebere. Tak o ní ani moc nemluvím. Protože to nezajímalo ani Honzu. Tak jakápak tajnost. Ale kvůli té evropské unii jsem moc ráda, že tu máme ty romy.

Jináč tu máme ubytovnu, co v ní ti romové bydlí.  Někdy ti cikáni křičí a perou se.  A taky zpívají a hrají nahlas muziku. Jsou legrační.

Jenomže žádné hřiště už není tak pěkné, jak bylo.  Protože ty romské děti si prý neumí hrát jinak, než že všechno zničí. Někdy táta přijde z práce a říká: "Jsem dobitý jak hračky romských děti." Ale velké děti, co v parku ničí lavičky, to nejsou romové.  Ale já jsem tam nebyla, tak to možná ti romáci taky rozlámali. Třeba je tajné, kdo to skutečně rozbil.

To jsem vlastně neřekla, že tu máme i baráky pro městské a státní policajty. Já jsem si nejdřív myslela, že ty baráky jsou prázdný, protože jsem ty policajty nikdy neviděla. Jsem si říkala, že nám je třeba někdo ukrad, když jsme jakože ta odloučená loklita. Viděla jsem je, až když si šli do večerky pro svačinu. Mívají tam nejlepší tlačenku, to říká máma. Já takový hnusy nejím.  Nejím žádný měkký klepavý maso. Ale máma to stále nemůže pochopit. Nacpu si tím klepavým masem potom pusu a pak jdu jakože na záchod, a tam ho vyplivnu. Samo že to musím dělat tajně.

A stejně, je srandovní, že tu máme jen večerky a ne odpolednerky.  Že by si jako tu svačinu chodili kupovat do odpolednerky, a večeři do večerky.

Ale ti od města chodí nakupovat asi do jiné večerky. Protože ty jsem asi neviděla. Jen když pes staré paní Konvičkové dostal pokutu za to, že neměl vodítko. Azorek je hodně starý pes, a paní Konvičková je ještě starší.  Je jí asi tak sto let. A má berli a nohu tak jako vykloubenou do strany. Azorek už nemá žádné zuby. Ale vůbec žádné. A když k němu někdo jde, vrtí ocáskem a směje se. Určitě se smál i na toho policajta, ale stejně mu dal tu pokutu. Některý lidi jsou fakt divní. Ale i některé děti jsou divné. Protože se třeba smějí paní Konvičkový, protože opravdu hodně divně chodí. Ale já ne. Máma to taky viděla, jak Azorka a paní Konvičkovou buzerují. Nadávala potom doma, že ten Azorek se stejně jen tak šourá a je rád, že je rád. Že kdyby se rozběhl, tak to by bylo jeho poslední rozběhnutí. A že kdyby se místo toho policajti zajímali o ty rozbitý hřiště a lavičky, tak by udělali líp. Ale taky nadávala jen tak potichu a tajně, ne, jako když nadává mi a tátovi.

Taky nevím, proč tu jsou dva druhy policajtů. Ale já nerozumím spoustě věcí, protože jsem ještě malá. Ale asi je to správné, protože Honza chce být tím policajtem z města. Až tedy vyroste. A já si ho vezmu za muže, až vyrostem, protože umí krásně mluvit jako velký kluci a taky krásně skákat přes keře. To už je jasné.  Ale zatím to je taky tajné. Úplně nejvíc tajné. A celé tohle psaní je tajné.