Na tři krále o krok dále

Objevila jsem na netu ohromující nabídku parfémů. Občas si takové nabídky ráda prohlédnu. Ovšem totožný parfém pro psa  a jeho páníčka,  na to jsem narazila poprvé. Po vzrušené diskuzi se psem jsme usoudili, že pes by nerad voněl jako já a já nechci vonět jako pes. Naše vřelé vztahy budeme muset zkrátka utužovat jinak.

Jenže, napadlo mě, není nabídky bez poptávky. A tak, zatímco někdo si žádá vonět stejně jako jeho pes, někdo jiný vyhlašuje sbírku na jídlo pro děti. V naší bohaté zemi, kde nikdo přece nemá hlad. Zatímco někde lidé počítají každou korunu a čekají , kdy jim dorazí dávky, ministr tohoto blahobytného státu blahobytně prohlásí, že jemu plat na účet asi chodí pravidelně. Asi. Rozumíte?, asi. On to nemusí řešit. Žádné vyhlížení listonošky, žádné zkoušení bankomatu, jestli už něco nevysype. A co hůř, on ten ministr zřejmě ani neví, že jsou v jeho státě takoví lidé, kteří to dělají. Někdy, když si tak ty naše mocipány prohlížím, říkám si: "Správně, tlustý politik je chloubou občanů."
 
Večer domovní schůze. Pomlouvali se psi a jejich majitelé. Pomlouvačů byla většina. Občůrávají nám vchod. Ti psi. A taky psi štěkají. A tak vůbec, smrdí a jsou to psi. Jak se poslední dobou vyhraňují různé skupiny občanů proti sobě, téma pejskaři proti nepejskařům je velmi vděčným tématem k vyhraňování, zaujímání stanovisek, útočení jedné strany na druhou. My, pejskaři, jsme stáli velmi krotce. Na schůzi byl s paničkou i jeden pes, a i ten se tvářil schlíple.
  Taky se na té schůzi projednával dopad nového Občanského zákonu na naše práva a povinnosti nájemníků a majitelů družstevních bytů. Uvědomila jsem si, že od každého nového zákona podvědomě očekávám další opruz a ztížení už tak těžkého života. Tentokrát zatím dobrý. Jediná viditelná kulišárna, která nám byla sdělena: v tomto roce budeme muset zaplatit o jednu splátku nájemného navíc, abychom se dostali ke lhůtě splatnosti 5. každý měsíc. To musela být hlava velká jak meloun, která tohle vymyslela. Většina výplatních termínů je v půlce měsíce, občas sociální dávky vůbec někde zamrznou po cestě, ale to by bylo, aby cokoliv naši zákonodárci nedokázali ohnout přes koleno, neprostrčili to přes mlýnek na mák, posléze mlýnkem na maso, nerozdrtili to na fašírku, nepřisypali trochu jedovatých houbiček, nenaparfémovali to něčím eklhaftním a finální výsledek nepředložili jako nový zákon.
 
Téma zlotřilí majitelé bytů kontra zlotřilí nájemníci je taky velmi vděčné téma. Ale tam síly nejsou rozloženy tak rovnoměrně, jako je to u psů. Majitelů je přece jenom méně, takže je větší pravděpodobnost, že s nimi v diskuzi někdo zamete.

Rozhodly jsme se s kamarádkou učit italsky. Ona v jazykové škole, a já následně s ní to, co se naučí ona. Odpoledne po lekci jsem se stavovala u dcery. "Babi, kdo tě uči?" vyzvídal vnuk. "Kamarádka," odpověděla jsem. A dodala jsem: "Ale je to těžké, ona je skoro stejně tak hloupá jako já." (M. - promiň) Vnuk se nadechl a řekl: "Ta ale musí být...", malinké zaváhání, jak se z toho vylhat, "ta ale musí být chytrá."
 
Když byl malý, občas jsem ho oslovila "chlapečku". Zlobil se. Že není žádný chlapeček. Že se nějak jmenuje. Teď jsem chlapečkovala u toho mého nejmladšího vnoučka, a ten zlobil se stejně. Dcera ho uklidňovala: "Neboj se, babička ví, jak se jmenuješ." Jediný, kdo se nezlobí, když mu říkám chlapečku, je můj pes. Ale on si možná opravdu myslí, že má více jmen. Například se jmenuje trdlo, chlapeček, janek, třeštidlo, miminko moje, šašek s taškou na zádech, kretén. Na všechno totiž reaguje nadšeným vrtěním ocasu. Psí jméno dostal taky, zamozřejmě. A má i příjmení. Tam, kde většina normálních lidí v psím očkovacím průkaze píše rasu, já jsem napsala Mokroš. Ta kolonka byla umístěna těsně za jménem, no napadlo by vás, že tomu psovi příjmení odpírají? A že je zajímá jen jakási rasa?
 
V noci se mi zdálo, že se mi někde ztratil. Probudila jsem se, a psovi se zdálo nejspíš totéž, protože měl nemlich stejnou potřebu se mazlit se mnou jako já.  Z té velké radosti, že jsme se v té posteli zase našli.
 
Vzpomněla jsem si, jak jsem na střední zarputile psala slovo taška se ž. A pořád by se mi tam to -ž- líbilo více. Profesor se mě ptal, proč to tak píšu, jestli proto, že je z kůže. Odpověděla jsem, že proto, že je těžká.  A ano, moje tašky bývají opravdu těžké. Jedu půlhodiny vlakem k mamince a kromě tašky plné harlekýnek pro maminku táhnu pro sebe knihu, diář, kapesní bibli... Moje dcera tvrdí, že jsem Xena. Maminka si to asi myslí taky, podle seznamu nákupu, pro který jí chodím. Ten profesor nosil ohavný černý klotový plášť,  vlastně, byl z něčeho, co si představuji jako klot, a já jsem ho jedno období svého studia tajně milovala.
 
Venku svítí slunce. To aby se děti více těšily do školy po prázdninách.  Ráno silnice jarně zvaly k výpravám. Vyrazili jsme se psem. Z lesa jsme dorazili zablácení, já navíc na kabátě a kalhotech jako přátelské razítko packu cizího německého pinče.
 
Ano, na světě jsou skupiny antagonisticky zaměřených lidí, ale naštěstí jsou stále velké skupina tvorů přátelských. Bůh žehnej všem.